Šéfkuchařské nože z damaškové oceli Seburo
Damašková ocel, která se dnes používá při výrobě luxusních nožů Seburo, je laminátový materiál, kovaný z více vrstev různých ocelí. Tento postup vytváří podobný vzor jako ten, který se objevuje při kování wootzové oceli. V současné době se damaškové nože vyrábějí z vrstevnatých materiálů, kdy je mezi ně vložen tvrdý jádrový materiál. Tvrdý a křehký jádrový materiál je obklopen vrstvami odolnými proti opotřebení a korozi, což zajišťuje, že damaškový nůž je nejen velmi ostrý, trvanlivý a odolný proti rzi, ale také krásný na pohled.
Z tohoto důvodu se výroba nožů s krásným damaškovým vzorem v poslední době stala velmi populární. Kromě toho japonský design, historická technologie výroby mečů a tradiční japonské řemeslo přidaly damaškovým nožům další kouzlo, což je činí ještě oblíbenějšími po celém světě.
Tajemná historie damaškových nožů
Damašková ocel byla poprvé vyvinuta a používána ve starověké jižní Indii, kde byla místní technologie výroby oceli na velmi vysoké úrovni. Tato technologie se postupně rozšířila do Středního východu. Ocel byla velmi ceněná a její čepele se předávaly jako dynastické poklady. Dnes je původní způsob výroby damaškové oceli bohužel ztracen. Přesto se podařilo díky moderním kovací technologiím, procesům a materiálům reprodukovat krásnou strukturu damaškové oceli, i když se může lišit od původní indické výroby.
Japonsko vyvinulo své vlastní vynikající metody výroby při kování katany (mečů) a kuchyňských nožů (např. sushi nožů), což bylo úspěšně aplikováno i na výrobu mimořádně ostrých a krásných damaškových čepelí. Proto jsme hrdí na to, že vám můžeme představit tyto damaškové nože vyrobené z japonské oceli.
Tajemná historie v Indii
"Damašková ocel", známá také jako "Wootz", je druh oceli s dřevěným vzorem, který pravděpodobně pochází ze starověké Indie. Je považována za jednu z nejvhodnějších materiálů pro výrobu silných mečů. Jelikož nebyla výrobní metoda zcela odhalena, damašková ocel je často spojována s legendami a tajemstvím.
Kdy se damašková ocel objevila poprvé?
V Indii se nachází obří železný sloup zvaný "železný sloup v Dillí", který je údajně vyroben z damaškové oceli. Tento sloup byl postaven kolem třetího či čtvrtého století před naším letopočtem. Na základě toho lze předpokládat, že damašková ocel se začala objevovat ještě dříve. Damašková ocel byla známá svým jedinečným a charakteristickým vzorem na povrchu a odolností proti korozi.
Vědecký výzkum "železného sloupu v Dillí" přinesl překvapující zjištění – je vyroben z kované oceli, nikoliv z oceli slitinové.
Indická ocelářská technologie byla oceňována již před dlouhou dobou. Ocelové nástroje a další předměty byly nalezeny v starověkých hrobech poblíž Wurre Gaonu v Kamptee, datované do roku 1500 př. n. l. (některé odhady uvádějí kolem roku 600 př. n. l.). To znamená, že tyto ocelové předměty byly vyráběny o několik století dříve, než byl postaven "železný sloup v Dillí".
"Damašková ocel" byla považována za ideální pro čepele, nikoliv pro sloupy. Následující příklady často ilustrují kvalitu a ostrost damaškových čepelí:
- "Když hedvábný šátek spadne na čepel damaškového nože, okamžitě se rozřízne na dvě poloviny pouze díky své vlastní hmotnosti."
- "Damaškové čepele se nikdy neotupí, i když řežou železnou zbroj."
- "Jsou tak pružné, že se ohýbají jako větev vrby, ale nepolámou se a ihned se vrátí do původního tvaru."
I když to zní přehnaně, tyto příklady přesně vystihují vlastnosti damaškové oceli. Nejen její kvalita jako čepele, ale také její tajemství – pevnost, jedinečný vzor a odolnost proti korozi – jsou hlavními důvody, proč tyto legendy znějí tak věrohodně.
Během křižáckých válek získaly damaškové meče neporovnatelnou pověst a byly předávány jako dědictví královských rodů. Křižáci byli hrdí na vlastnictví damaškových mečů. Moderní výzkum odhalil, že tajemství ostrosti, odolnosti proti korozi a pružnosti damaškových čepelí spočívá ve specifickém výrobním procesu, během něhož vzniká jejich charakteristický vzor.
Damašková ocel byla natolik známá, že byla často exportována do sousedních zemí z Indie, přičemž její výrobní metoda zůstávala tajemstvím. Říká se, že tato metoda byla předávána pouze z otce na syna, a proto bylo jen omezené množství lidí, kteří ji ovládali. S příchodem střelných zbraní začala postupně damašková ocel ztrácet svůj význam a výrobní metoda zanikla před 200 lety, což dnes ztěžuje její úplnou reprodukci.
